Naikan - terapie vděčnosti

Matky a dcery a jejich složité hledání cesty k sobě. Naikan - co se stane, když se mu otevřeš? Po té co jsem konečně dodělala svou seminární práci o Naikanském rituálu a všechno to kolem něj, mne to naprosto pohltilo. Říkala jsem si, zda se člověk opravdu může osvobodit pomocí tří otázek a zda je Naikan použitelný i pro mimořádně neobvyklé životní situace? Rozhodla jsem se odjet do Vídně a tam Naikan absolvovat v tradičním slova smyslu. S týdenní izolací, bez možnosti komunikovat s vnějším okolím, vystavená na pospas nudě i svému vzdoru a pýše, odevzdaná svému naikanskému průvodci a jeho třem otázkám. Co ti to dalo? Co jsi tomu dala ty? Komu to prospělo.

Touha po klidu

Byla jsem odhodlaná, i když jsem pochybovala o tom, že je to pro mne vhodné. Uhodil Covid a zavřely se hranice. Pak přišlo omezení pohybu, po něm zákaz vycházení. Izolace přišla ke mně a já se uzavřela také, ale bez svého průvodce. Stále jsem se v myšlenkách vracela k Naikanu. Kdyby, byť jen hypoteticky byla možnost, že bych se již definitivně zbavila nenávisti ke svým rodičům, jak by se mi žilo? Jak by ten proces vypadal? Muž i dcera řekli, že se to pro můj případ nehodí. Že terapie vděčnosti není řešením mého případu. Já, ač o tom často nemluvím, jsem člověk, který touží ne po štěstí, ale po setrvalém klidu - po osvobození od minulosti. Jsem však plná hněvu.

Ten pocit v srdci

Je jakési místo v nás, daleko za našimi paradigmaty, kde je čistá moudrost. Eduard Tomáš ho ve svých přednáškách popisoval, jako mezeru mezi větami, které ti běží hlavou. A tam mezi ty věty vstoupíš a projdeš cestičkou bez písmen a slov. Je těžké, udržet cestu otevřenou a nenechat ji opět zaplnit obrazy, myšlenkami a hodnocením všeho. Představ si, že bys nehodnotil. Představ si, že by nebylo plus, nebo mínus. Že by nebyla hlava zahlcená vším, ale prázdná a v srdci jen pocit, že opravdu jsi, že existuješ. A na takovém místě, kde nejsou normy ani zvyky, jsi konečně sám se sebou.

Otázka první: "Cos mi dala?"

Tam polož první otázku o své matce. "Cos mi dala?" No jasně, už vás slyším, "dala ti život." V hlavě se ozve soud. "Tomu ty říkáš život? Chceš jí být vděčná za to, že měla nechráněný sex z vypočítavosti a přepočítala se?" Odložím souzení a ptám se sama sebe, o čem to tehdy vlastně bylo?

Vidím dívku na prahu dospělosti, která teprve nedávno zjistila, že je krásná. Je to vlastně ještě dítě. Je krásná a má to své výhody. Je tak chudá, že nemá svědomí. První, kdo má peníze a moc, toho si omotá kolem prstu. Kolik takových holčiček po světě běhá... Než se stačí rozkoukat, je těhotná a je pozdě. Ještě nechce být dospělá, vždyť je jí skoro osmnáct, nechce být máma a ani manželka. Utíká z domu a tajně chodí za partou do hospody, ale je zase v tom. Jenže s někým jiným. Ještě jí není dvacet, má druhé dítě a je rozvedená a zmlácená od ex. Dospělost a následky jí pronásledují, ale ona jen zběsile kličkuje a schovává se. Už má děti dvě, ale když se setmí a všichni svobodní jsou venku, nedokáže odolat a opouští je. Pije víc a víc. Soud přiřkne starší dítě- dívku jejímu otci. Je jí 23 a sebrali jí dítě, protože se o něj nestarala. "Tak když jsem tak špatná máma, proč mi nevezmou i to druhé?" Bije se v prsa a opilá něco mumlá o svém malém synkovi. Ve 28 letech se zhroutí a ve 29 letech je v invalidním důchodu na nervy. Pije a pije a pije. Denně je opilá a zfetovaná. Z každého koho potkala, vysála poslední korunu a stále žije nuzněji a nuzněji. V opilosti se několikrát zmrzačí. Má posešívaný obličej, je odulá od alkoholu, její kdysi krásné havraní vlasy jsou dnes jen chomáček šedin. Srší z ní nenávist. Nedokáže se na lidi dívat jinak než na pár drobných jakéhokoliv obnosu, za který by mohla získat cigaretu, nebo pivo. Za deset dní propije důchod a pak hladoví a dělá dluhy, nebo žebrá. Ze syna, kterého k sobě připoutala, si udělala otroka. Ten není schopen starat se o svou vlastní rodinu, jen platí a platí. Sám žije na hranici chudoby...

A na začátku to byla jen překrásná divoženka se srbsko - východňárskou krví, která se bála dospět.

Co jsi mi dala? Život. Touhu po tobě, která se nikdy nenaplnila. Romanticky jsem o tobě snila, jak spolu jdeme ruku v ruce a ty se na mne usmíváš. Ukázala jsi mi ale, jak se žít nemá a i tím jsi splnila svou rodičovskou povinnost.

Otázka druhá: "Co mi to dalo?"

Bolest a nereálnou touhu tobě. Poznání a pozorování tvého života mi pomohlo pochopit zákon příčiny a následku. Naučila jsi mě tím až přílišnému sebe-ovládáni.

Otázka třetí: "Komu to prospělo?"

Dospěla jsem za těchto okolností předčasně. Jsem zodpovědná osoba a tak i matka. Osamělost a nedostatek tvojí lásky způsobil, že prožívám vše jako matka s pocitem hlubokého obdarování.

Kdybych měla říct, co mi to vzalo, tak mou srbsko - východňarskou krev. Strach, že způsobím apokalypsu tak, jako ty mne nezdravě ochlazuje. Bojím se sama sebe. Neznám, co je to být divoká a hrozně bych si to přála.

Jako bychom stály proti sobě, ty a já. Jako bychom se mohly jedna druhé dotknout. Takhle sis to vybrala a já jsem toho součástí. Cítím konečně, jako by se něco mezi námi vyrovnalo. Jsi, kdo jsi - jsem, kdo jsem. Bez tebe a tohoto příběhu, bych to nebyla já. Mám se ráda, taková, jaká jsem. Nemusí tomu ostatní rozumět. Je mezi námi krev a tím je to dané. Volila jsem jinak a tím jsem se zachránila a ty, i když neúmyslně jsi mi k tomu pomohla. Děkuji ti. Odpouštím ti. Odpouštím si a děkuji si. Už není co řešit. Je to tak, jak to je. Přeji si, abys došla klidu. Doufám, že někde v hloubi duše jsi na mne pyšná.