Temno, deprese a citové vydírání

04.06.2019

Hana za mnou přišla na doporučení mé další klientky. Hned na úvod mě požádala o tykání. Souhlasila jsem. Vždy mi záleží na tom, aby se člověk cítil pohodlně a bezpečně. Vyhledala mě, protože se cítila dlouhodobě v bludném kruhu. Do života se jí vracely stále tytéž situace a stejní lidé.

Příběh depresivní matky, která spolykala prášky

Vyprávěla, jak ti, pro které se mohla rozkrájet, jí postupem času zotročili a následně úplně vyčerpanou odkopli. Ptala jsem se jí, zda tomu tak bylo vždy a odpověděla, že nejspíš ano. V souvislosti s tím začala vyprávět, jak těžké bylo dětství s matkou, která trpěla tak velkými depresemi, že často nebyla ani schopná vstát z postele. Hana přišla ze školy a místo toho, aby si udělala úkoly a šla ven s děvčaty, šla nejdřív nakoupit, uklidila, pak udělala k večeři, na cosi troufla a sedla si k matce. Tu pak držela celé hodiny za ruku. Den za dnem si vyměňovala svou roli dítěte s mámou, která nefungovala a to vše jen proto, aby se na její tváři objevil alespoň nepatrný náznak úsměvu a někdy poděkování. Čas plynul a nic se k lepšímu neměnilo. Ba naopak. Úsměv mámy se již neobjevoval. Místo toho se koutky úst svěsily dolů a pohled nabyl bezduché prázdnoty. V domě, kde se otec vracel až večer, bylo čím dál tím větší ticho. Jednou přišla Hana domů a našla mámu spící. Nechala ji tedy odpočívat. Jak se blížila večeře, začala být netrpělivá, a tak k ní opatrně přistoupila, lehce zatřásla, ale nic se nestalo. Zatřásla s ní znovu a oslovila jí, ale nic. Byla bezvládná, studená, mrtvá. Spolykala všechny své léky na nervy. Haně došlo, co se stalo. Půl dne byla doma s mrtvolou a nevěděla to. Hlavou jí běželo, že jí možná mohla zachránit, kdyby jí nenechala spát. Byla doma sama, nevěděla, co má dělat, na koho se obrátit.

Ztracené dětství

Čas plynul. Dětství už se nikdy nevrátilo a ona od té doby trpěla pocity osamění. Zoufale se snažila vysloužit si pozornost kohokoliv. Střídavě se snažila být hodná holka, střídavě ji zachvacovala spalující žárlivost a strach z opuštění. Ten jí nutil kontrolovat své blízké. Od dětství milovala koně a tak se začala o jednoho starat. Konečně vztah! Partner, se kterým žila, s ní manipuloval skrze pocity viny, nebo soucitu. Nedokázala se proti tomu bránit. Kdykoliv s ním chtěla probrat jejich dluhy, do kterých je dostal, zhroutil se a předstíral záchvaty epilepsie, (kterou mu nikdy nikdo neprokázal). Ona pak běhala kolem něj a zachraňovala ho. Když se vracel zpět, držela ho na podlaze za ruku. Tak, jako tehdy před léty mámu. On na ní vděčně zíral a děkoval jí za záchranu. Cítila se potřebná, dostávala pozornost, uznání a respekt. Jakmile ji získal zpět, byl okamžitě zdravý, ale o dluzích se už nemluvilo, aby se mu nepřitížilo. To by pak byla ZASE JEJÍ VINA.

Hraní hry: odhlalení sebe samé

Vyslechla jsem ten silný příběh a měla jsem co dělat, aby mne nepohltila jeho temnota. Vyprávěla i o jiných lidech, někomu dělala služku, jinému půjčila své poslední peníze atd. Střídavě jsem se vciťovala do osob, které mi popisovala. V duchu jsem se rozhodla, kým v tom příběhu budu a nabídla jsem Haně experiment. S radostí ho přijala s tím, že má ráda hry.
Požádala jsem jí tedy o její levou botu. Bleskurychle jí sundala a podala mi jí. Řekla jsem si i o ponožku a tu mi dala také okamžitě. Následovala žádost o druhou botu a ponožku, pak pásek od kalhot, tričko a na konec jsem si řekla o kalhoty.
"No to ale budu už jen v prádle," řekla s proviněným obličejem.
"Ano", řekla jsem věcně. "A to mi dáš taky." Neměla jsem s ní nejmenší soucit. " "Až budeš nahá, nasadím ti obojek a budu tě tady vodit nahou po chodbách."
Vyvalila nechápavě oči. "Proč?" Dokonce mám v úmyslu dnes večer přijít k tobě domů, sníst vše co máš v lednici. Seberu ti všechny prachy a dnes spím v tvé posteli. Zítra odjedu tvým autem, prodám ho a peníze si nechám. Vlastně si nechám všechno. Vezmu ti střechu nad hlavou, tvoje jídlo, omezím tě na pohybu. "Proč mi to děláš?", zeptala se zoufale a po tvářích se jí začaly koulet slzy. Mě to bylo jedno. "Proč? Protože můžu. V ničem mi nebráníš, můžu si s tebou dělat, co chci. Ani jednou jsi mne nezastavila." S tím pocitem jsem jí nechala bez dalších slov dlouhou chvíli. Ticho přerušovalo jen popotahování a občasné zašustění papírového kapesníčku.
"Kdo ti to udělal doopravdy, Hano?" "Já," špitla a rozplakala se pořádně.
Nechala jsem vyprázdnit ten proud emocí až do samého konce a pak jsem se jí ptala dál.
"Kdo tě před nimi ochrání, Hano?""Já. Nikdo jiný." Sklonila hlavu ještě níž.
"Co budeš dělat?" "Už se jim nevydám." A po prvé od začátku svlékání zvedla hlavu. Říkala, že se jí rozsvítilo a vlastně i hodně ulevilo. Když si za to může, tak to může změnit. A já jí podala všechno její oblečení a omluvila se jí za tu drsnou lekci. Jen zakroutila hlavou a řekla, že slyšela, že to bude hukot, ale že takový, to netušila. 

Jak poznat, že vás ostatní jen zneužívají

V dalších sezeních jsme řešily, podle čeho pozná, že se jí děje něco špatného a co v tom případě všechno může dělat. Našla si své možnosti a ty pak při první příležitosti aplikovala.
Hned během dalšího týdne, její partner opět padl do "epileptického" záchvatu. Tentokrát ho nekřísila, nedržela za ruku. Překročila ho a odešla z místnosti.
V dalším týdnu ho opustila. Našla si bydlení, zařídila si druhou práci, aby na to měla. A dál už o ní nevím.

Zikmund Freud -  pachatel i oběť nesou svůj díl viny

V souvislosti s ní si vždy vzpomenu na úryvek z knihy Zikmunda Freuda, ve kterém se píše, že nejenom pachatel, ale i oběť je zodpovědná za to co se s ní stane. Pokud se nebrání, nebo naopak slepě spolupracuje, vydává se na milost i nemilost k absolutnímu ovládnutí situace. Ne nadarmo si citoví vyděrači vybírají hodné a slušné lidi. Sadisti mají své masochisty a tvoří s nimi tak fungující pár. Aby to mohlo manipulantům vycházet, musíme s nimi spolupracovat. Je ale těžké, rozeznat kdy se to děje. Ne vždy je manipulace nepříjemná.
Hana je mé oblíbené jméno a je v tomto příběhu vymyšlené, příběh je skutečný.