Domácí násilí

17.06.2019

Friedrich Nietzsche říká, že oběť i pachatel jsou spoluodpovědní za vývoj situace, ve které se vlastně oba partnersky nachází. Protože oběť svým nedostatečným pudem sebezáchovy dává agresorovi prostor k ovládnutí situace.



Alžběta byla už tři roky vdaná. Nebylo to dobré manželství, ale pořád si namlouvala, že proti jejímu otci, který byl v podstatě psychopatický sadista (bil ji tak, že ji jednou odvezli rovnou ze školy do nemocnice), se to vlastně dalo zvládnout. A přitom to začalo tak nenápadně...

Když se s ní rozešel přítel, byla na dně. Milovala ho tak, že mu přála to nejlepší i kdyby to neměla být ona. Celé dny jen chodila do práce a potom hned ulehla do postele a spala až do druhého dne a šla zase do práce. Byla v hluboké depresi. Spánek byl její jediné rozptýlení. Byla krásná a tak nebylo divu, že jí kdekdo nadbíhal. Její šéf také. Byl o 10 let starší, rozvedený. A protože milý a zdvořilý, choval se slušně, věřila mu, že byl obětí své nenasytné a prostopášné ženy. Vlastně to vypadalo, že projevuje respektující a solidní zájem. Raději by s ním jen kamarádila, ale nějak se bála si ho rozházet... Nic podloženého nějakou zkušeností. Jen takový divný pocit...

Náhoda tomu chtěla, že se potkali v jednom baru, padlo pár skleniček a jí ujel autobus. Nabídl jí přespání... A tak to začalo. Nedokázala ho odmítnout. Po třech týdnech chtěl, aby se k němu nastěhovala. Nechtěla, ale zase neřekla nic a udělala to. Za rok si ho brala, protože s ním byla těhotná. To už věděla, že je obden v hospodě s kamarády po fotbale. Po každé když se vrátil, vyvolával konflikty. Věděla, že je to špatně, ale neměla kam jít a čekala jeho dítě. Myslela si, že jejich manželství nepřežije rok. V tu dobu přišel s tím, že začne podnikat a žádal jí o rok trpělivosti, protože bude potřebovat čas na rozjezd. Dala mu ho. Říkala si, že konečně bude dělat něco pořádného a odtáhne ho to od toho fotbalu a pijících kamarádů. A on jen začal pít jinou ligu a dražší pití. Jeden rok se protáhl na sedmnáct let, to ale to předbíháme. On  se postupně proměňoval v nadutého manipulanta. Když se vracel domů opilý, neměl pro ní jediné milé slovo. Spolu husy nepásli, bez něj by chcípla hlady, může být ráda, že se jí ujal. Chtěl, aby mu posloužila a ohřívala večeři o půlnoci. Nikdy se nevzepřela až jednou. Když se situace opět opakovala a ona to už nevydržela a opustila místnost, on za ní vyrazil a křikl na ní: "Kam  jdeš?" "Pryč. S takovým kreténem v jedné místnosti nebudu!" Vyletěl a rozběhl se za ní. Chtěla se zamknout na záchodě, ale on vytrhl dveře a třemi ranami pěstí, dvě do hrudníku a jednu na bradu, ji poslal k zemi.

Tehdy, když se probrala z toho otřesení, jí došlo, že právě začíná její nová životní etapa. Od teď jí už bude bít pořád. Nejdřív táta a teď manžel. Psycholožka radila rozvod, ale ona se obávala pomsty. Neměla kam jít, byla na mateřské a neměla žádné vlastní peníze, rodinu a už ani kamarády. Strašně, strašně se ho bála. Že jí bude nejen bít, ale ani jí neochrání před jinými muži jí došlo, když jí v jeho přítomnosti obtěžoval jiný muž a on jí nechal jít samotnou domů. Došlo jí, že jediný, kdo ji zachrání je ona sama a to bylo hrozné zjištění. Měla 60 kg a každý z těch chlapů kolem 100 Kg.

O pár dní, když ji muž vzal sebou výjimečně mezi lidi, což dělal vždy, když něco hodně pokazil, potkala majitele aikido klubu. Když mu vyprávěla, co se stalo, vyslechl jí a s vážnou tváří jí nabídl svou pomoc. Za dva dny byla poprvé na tréninku a s přestávkou na další dítě, chodila do klubu 6 let.

Už bydleli v novém domě, když se její muž u odpolední kávy rozčílil, protože odmítala mít mobil stále u sebe. Něco se u ní změnilo, protože tentokrát se nebála. Napětí se stupňovalo a manžel se postavil a zatímco křičel, že nikdy tak vzpurná nebyla, byl vzteky bez sebe. Ona si stoupla stoupla také. To ho zarazilo a zeptal se, co to dělá. V klidu se k němu otočila, pevně zakotvená do země a řekla. "Předpokládám, že se chceš prát a já jsem ti k dispozici. Ale varuji tě! Zatím co ty mě chceš jen ponížit, já do tebe půjdu, dokud se budeš hýbat. Tentokrát poteče krev! Jeden z nás to šeredně odskáče. Tohle skončí u doktora a policie!" A manžel se okamžitě posadil. "Co je? Nic nebude?" Zeptala se s rozpřaženýma rukama. "Měla by ses léčit, jsi blázen!" řekl, a tak se posadila i ona a v klidu dopili kávu. Ne, že by byl od té doby klid, ale k přímému napadení už nedošlo.

Alžběta tedy převzala odpovědnost za svůj život. Začala si postupně víc věřit. S mužem vydržela celých sedmnáct let a byla to cesta jejího osobního růstu, emancipace a vytyčování hranic. Čím víc na sobě pracovala, tím menší manžel byl. Po malých krůčcích se vymanila z role oběti a našla svou sebehodnotu. Nakonec se rozvedla, když poznala OPRAVDOVÉHO muže a vztah založený na respektu, lásce a vzájemné péči. Je s ním už deset let a lidé jim to přejí.