Očekávání

Ela je téměř 50 letá, která je nespokojená v manželství. Před několika dny jí zásadním způsobem omezila taková bolest zad, že bez silných analgetik nemůže sedět. Většinu dne leží. Když se jí podaří postavit, jde s bokem vystrčeným doleva v předklonu. Tak dorazí na konzultaci. S bolestivou grimasou v obličeji usedá do křesla a hledá si úlevovou polohu. Je vidět, že to bolí, ale ptám se jak se cítí? Bolest zad není taková, jako zklamání, které prožívám. Stalo se to v naprosto nevhodnou dobu.

" Čemu to tedy překáží?" ptám se. 

"Uprostřed našeho snažení se o konsolidaci vztahu se muži nejspíš podařilo kvůli šílenému pracovnímu nasazení úplně se zlikvidovat. Suše mi oznámil, že si bere dovolenou, chce být sám a odjíždí na chatu. Prožila jsem existenciální hrůzu ze ztráty kontroly. Naprostou bezmoc. Doslova mě to zlomilo a asi i v pase. Nedokážu mu dát důvěru po všem tom lhaní a podvodech, ženách... I když vím, že to musím pustit, ochromilo mě to a to doslova.

"Odjel?"

"Ano. odjel. ˇřekla jsem mu, co cítím a i jak jsem na tom se zády, ale respektovala jsem jeho stav, potřebu a volbu. Bála jsem se, že mě osočí, že jsem si to vymyslela, aby nikam nejel. Teď jsem naštvaná, protože si uvědomuji, že on tu není pro mě, jako já byla v minulosti pro něho. Už zase si poradím sama. Nějak to dám, jsem zvyklá. Mám marodní a dostanu kapačky, to půjde...nějak."

A pak vypráví příběh manželova znehybnění. "Zpřetrhal si vazy na lyžích a měl sádru až k rozkroku a o dva týdny později ještě upadl v koupelně a naštípl si klíční kost, mezi tím ještě další drobné kolize. Vyžadoval maximální servis navzdory tomu, že jsem měla zkouškové období na VŠ. Odložila jsem 3 zkoušky kvůli rodinné situaci. Jezdila jsem už několik měsíců za babičkou do hospicu, moje matka chtěla dědit, zatímco babi ještě žila a tlačila na mě, abych jí to umožnila, protože jsem měla klíče od bytu. Bratr byt nakonec vykradl a já nevěděla, zda mám volat policii, nebo to nechat být, aby se to babi na smrtelné posteli nedozvěděla a umřela v klidu. Babi mě prosila, ať jí zabiju, že už nechce žít. Chtěla, abych jí udusila polštářem. Dívala jsem se do její tváře a nechápala, že to může chtít, ale očividně to myslela vážně. Do dnes mám na ní vztek. V jeden den jsem jí dávala do hrobu a o pár hodin vystěhovávala můj byt, ve kterém celé roky bydlela. Byla jsem na to sama, protože firma, kterou jsem si chtěla najmout, chtěla 20 000,- za 6 hodin/4 muži plus auto. Vyhodila jsem je, nechala si přistavit stavební kontejner pod balkón a se sekyrou v ruce jsem to rozmlátila a vyházela do bedny za 6 hodin sama. V podvečer už jsem byla doma a chystala večeři pro muže. Sesypala jsem se. ˇˇŘekl mi, že věděl, že jsem křehká, ale že jsem takhle labilní, to netušil. Když jsem mu vynadala, že už toho mám dost, urazil se, řekl, že teď pochopil, že je na svůj svět sám, úplně a definitivně mě vyřadil ze svého života. Jen sex a úkoly a proč si prý neužívám život, že se na mě nedá koukat. Zařídil se po svém včetně dalších žen.

Mám dodnes hrozný vztek. Mám očekávání, že by tu měl být a pomáhat mi s mou nehybností, ale stará se teď o svoje nervové přetížení.

Víte, já mám respekt k jeho stavu a uvědomuji si, že vzhledem k naší partnerské krizi jsem součástí jeho přetížení i já, ale nejsem schopná hnout se z místa, když narážím na stejné věci, co v minulosti. Také byl součástí mého extrémního přetížení, ale byl nespokojený s mým výkonem, nerozuměl tomu, že mám i svůj plán a bylo přeci jasné, že mu dám ve všem přednost. No a teď tady není, já si jako vždy poradím a on se dává dohromady. Umí si to zařídit.

"Jak by to vypadalo, kdybyste se postarala o sebe tak ,jak to dělá teď on?"

Chvíli bylo ticho. "Nevím, nikdy by mě nenapadlo, že bych mohla nepomoct všem těm lidem. Mám pocit, že to byla moje povinnost, ale myslím si, že by mě neoznačil za slabou a neschopnou čelit zátěži, ale za sobeckou a necitlivou. Což stejně nakonec udělal, když jsem řekla dost."

"Vnímáte vy jeho takto?"

"Ano i ne. Myslím, že to bylo za čárou, ta slova. Já mám respekt k jeho přetížení, nemyslím si, že to mohu hodnotit. Co vnímám je nepoměr skutků, nároky na druhého a různé vztahování se k sebepéči. Přispíváme do vztahu nesouměrně. Jsem z toho smutná. Můj muž mě stále obviňuje, že žiju v minulosti, ale ona je přítomná tady a teď a já to neumím přehlédnout. Pokud to vyslovím, bude konflikt,"