Zatracenej seberozvoj
Zatracený ERT (edukativní rodičovská terapie)! I když jednou projdeš výcvikem a tím pádem pochopíš, v čem jsi jako rodič dělala chybu, odpustíš si svoje rodičovské omyly, začneš se ke svým dospělým dětem chovat s respektem, necháš je čelit logickým důsledkům, namísto nekonečného poučování a začneš si jich vážit a obdivovat je, nemáš vyhráno. Jako na potvoru se objeví vnoučata a je to v kelu.
Už zase jsi na nejlepší cestě, být se všemi v konfliktu. Proč? Protože tvoje děti, jsou stejné jako jsi byla kdysi ty. Naučila jsi je to. Děti neposlouchají, děti se dívají. A i tvůj manžel je stejný, jako ty kdysi, protože proto sis ho přeci vybrala, protože byl stejný.
Já už nechci honit děti se lžičkou. Respektuju a rozumím tomu, že nemají hlad, když měly zmrzlinu, sušenku a banán. Ale není mi cizí, nechat je hladovět do doby, kdy budou jíst ostatní a tím srovnat jejich trávení s ostatními. Bez křiku, vydírání, manipulací. Ne, je ne. U mě i u nich. Když se na koupáku vnuk naštve, že nechce rukávky, může zůstat na dece tak dlouho, jak bude chtít a pak přijmout ty zatracený rukávky. Vysvětlím mu to a klidně počkám. Nebudu za ním běhat, přemlouvat ho, slibovat mu a nakonec mu neustoupím, jako vždy a tím pádem posílím jeho vliv. Já ho nechám vzbouřit se a přizpůsobit. Tedy nechala bych ho, kdyby mu to ostatní nedovolili. Dost často teď myslím na Malého prince a na to, co by o tom řekl on. Je to mistr logických důsledků. No a to je ta chvíle, kdy se naštvu a odcházím to rozplavat. Dívám se na výsledky svých vlastních rodičovských omylů. Vidím je a nemůžu s nimi nic dělat. O hodinu později sedím se svým vnukem na kraji brouzdaliště a vyprávím mu, jak jeho sestra, před 10 minutama skočila do bazénu do hloubky a jak se vyděsila, protože se jen trochu napila, když zmizela na vteřinu pod hladinou a jak jsem na stejném místě loni zachránila malýho kluka, který si to dal bez rukávků a rodiče o něm nevěděli. Jak šlapal vodu a topil se pod hladinou, dokud jsem ho nevytáhla.
"Proč mi to vyprávíš, babi?" Jsou mu čtyři a je chytrej jak vopice.
"Aby ses mohl rozhodnout, co s tebou bude."
"Tak já budu jenom v tom malým a do velkýho chodit nebudu vůbec."
"OK. To beru. Placák na to!"
Konečně někdo v týhle rodině rozumí tomu, oč mi jde. Ostatní jsou na mě naštvaný, že prudím. Ne, že bych se nesnažila jim to vysvětlit, ale tak nějak z nich mám pocit, že vnukovi ubližuju, když ho beru vážně.
Po pravdě není pro mě jednoduchý sledovat, jak velcí manipulují malýma a malí manipulují velkýma a všichni tak moc moc bojují o moc, bezmoc, pravomoc a je toho na mě moc. Nemám pocit, že by jim to nějak extra vycházelo...
Večer na terase si mě podá "matka s tetou", proč jsem na toho mého Zajdu taková. Vlastně jsem nic moc konkrétního kromě klení, během těch jeho nájezdů na vnuka neřekla, ale odejít jsem několikrát musela. To znamená, že nestačí držet jazyk za zuby, musíš se i vyjadřovat jako všichni, mít stejné grimasy, a myšlenky. Být konzistentní s davem. Jak to ale udělat? Zatracený seberozvoj! Myslela jsem si, že když se posunu, bude mi líp a já mám jen jiné problémy. Nejsem kompatibilní s vlastí smečkou. S tím jsem nepočítala.
Dcery odjely, a Zajda si mi stěžuje, že nechce tuhle ženu, že chce TAMTU. Hm, to už nejde. Je to minulost (trochu se bojím, vlastně docela dost se bojím budoucnosti). Vypráví mi, jak se s holkama dohodli na tom, že je mě dost. Hm. Holky ho milujou. Rozumí si. Sdílejí podobný náhled na svět i když to není jejich pravej táta. Upřímně to na mě dělá docela velký dojem. Jak se ty mé dvě květinky promění a postaví se před něj jak hradba, aby mi daly kartáč. A tak mu to říkám. Že jsem na ně vlastně pyšná. "Naučila jsi je spravedlnosti a tomu, aby si stály za svým názorem," říká Zajda. Taky jsem je nakonec naučila, jak táhnout za jeden provaz :))))) . "Dobře mi tak!" Není to s mým rodičovstvím tak zlé. To oč mi jde v životě nejvíc (o spravedlnost a svobodu slova), to dóst dobře umí. Ještě mi jde také o respekt k jinakosti, ale to asi až později... třeba přijdou jednou na to, jak mě brát takovou, jaká jsem a třeba taky ne.